Kaisó, 1. Došu Morihei Uešiba O-sensei

Moriheiova matka Juki byla vzdáleně příbuzná s klanem Takeda. Byla také velmi nábožensky založená a to mělo na Moriheie pravděpodobně velký vliv.

Když se Morihei narodil, tak měl tři starší sestry Tame, Hisano a Čio. Moriheiovi rodiči byli rádi, že se jim narodil mužský potomek a považovali ho za dar bohů.

Morihei byl formován jeho rodným krajem, jelikož Tanabe leží v místě nejstarších a nejzáhadnějších japonských legend a nejhlubších tradic japonského náboženství šintó. Pohoří Kumanó na jehož úpatí se Tanabe nachází je údajně místem, kde na zem sestoupila božstva kami, aby utvořila japonský národ. Celé pohoří je plno šintoistických svatyň. Také se zde nachází posvátné vodopády Nači. Kumanó je však spojeno i s Ezoterickým buddhisme sekty Šingon a prý ještě dnes se v hoře Koja nachází duch Kóbó daiši. V celé oblasti byli také léčivé prameny. V těchto oblastech dodnes chodí horští potulní mniši Jamabuši, jejichž znalosti údajně sloužily jako jeden z dvou základů Nindžucu. Jamabuši následují mistra taoistických praktik čaroděje En no Gjódžiho. Právě vyprávění o místních čarodějích Moriheie velmi zaujali. Morihei se tak o duchovní svět zajímal již od mala.

Morihei se sice často nacházel mimo Wakajamu, ale častokrát se sem vracel a říkával

"Bez ohledu na to kde jsem budu vždy dítětem Kumanó."

Morihei se však narodil předčasně a jako malý býval často nemocný. Proto se všichni v rodině snažili vést Moriheie k pevné disciplíně a k trvalému otužování. Jako malý doprovázel svou matku na ranní modlitby, kvůli kterým chodili ke svatyním vysoko do hor. Otce zas doprovázel na rybářských výpravách, kde ho otec naučil používat harpunu.

Joroku si také přál, aby se Morihei věnoval sumu a tak také učinil. Postupně se Morihei z neduživého chlapce stal houževnatým silákem. Uešiba byl již v té době favoritem místních turnaj sumo. Jednoho dne Jorokua napadli v rámci špinavých politických bojů nějací muži a Morihei se jim byl schopný sám postavit. Morihei byl tak silný, že nosil na svých zádech raněné a nemocné cca 20 kilometrů do hor, kde byla hlavním svatyně Kumanó.

Mladý Uešiba se ale vzdělával nejen ve fyzických aktivitách, ale i v duchovnu a tak jej v šesti letech poslaly do klášterní školy Šingonského buddhismu, kde se seznámil s Konfuciánskou filozofií. Jeho učitelem zde byl Micudžo Fudžimoto, který ho na vždy ovlivnil. V klášteře se setkal s meditačními technikami, rituály, mystickými zpěvy i různými mýty. Ve třinácti letech nastoupil na právě otevřenou stření školu v Tanabe, kde však zůstal jen krátkou chvíli. Po roce nastoupil do počtářské akademie, kde se vyučovala práce s tradičním japonským počítadlem. Školu bez jakýchkoli problému lehce dokončil a nějakou dobu pomáhal jako pomocný instruktor.

Morihei později začal pracovat na místním berním úřadě jako auditor. Tato kancelářská práce ho nebavila a tak ji opustil. Díky znalostem z úřadu nějakou dobu pomáhal místním rybářům utlačovaných místními úřady v rámci regulačních zákonů.

Z toho však ne byl dvakrát nadšený jeho otec a tak ho nakonec, roku 1901, kdy Moriheiovi byl osmnát let, vyslal do Tokia. Zde se setkal s prvním tréninkem v budžucu, konkrétně tedy v Tenšin Šinjó-rjú pod Senseim, který se jmenoval Tokusaburó Tozawa a také zde pravděpodobně studoval i školu šermu Šinkage-rjú. Také zde meditoval v zenovém chrámu v Kamakuře. Díky podpoře Tokijských příbuzných se mohl mladý Uešiba věnovat obchodnictví. Uešiba si zde založil papírnictví a měl několik zaměstnanců. Papírnictví mu prosperovalo, ale nebylo to tím co by ho naplňovalo. Uešiba také v tu dobu těžce onemocněl nemocí beri-beri.

Když se v roce 1902 vrátil domů, tak se oženil a jeho manželkou se stala Hacu Itogawa. V roce 1904 začala Rusko-japonská válka. Uešiba chtěl nastoupit do vojska jako dobrovolník, ale nedosahoval dostatečné výšky a tak se poté pomocí drastických fyzických cvičení dokázal vytáhnout na dostatečnou výšku. Uešiba byl v armádě znám svou silou a vytrvalostí, která se projevovala například na pochodech. V armádě byl také znám svou skvělou technikou s bajonetem a mnoha vítězstvími v sumo zápasech.

V únoru roku 1904 byl Uešibův pluk vyslán na frontu při útoku na přístav Porth Arthur. Joroku však napsal na vysoká místa žádost, aby se jeho jediný mužský potomek nedostával k přímému ohrožení a tak se Uešiba do prvních linií nedostal. V době co byl v armádě také začal s cvičením Gotó ha Jágjů-rjú džůdžucu. V 1905 válka skončila a Japonsko vyhrálo. Uešibovi nabídli, že může dále budovat vojenskou kariéru, ale Uešiba odmítl.

Zdá se že Uešibovi zkušenost s válkou otevřela oči. A od té doby odmítal řešit jakékoli problémy násilím. Později o svém rozhodnutí řekl toto:

"Život v armádě mi vyhovoval, ale uvnitř jsem cítil, že válka není nikdy řešením problému. Znamená vždy smrt a zkázu a nikdy nemůže skončit dobře."

V roce 1906 se tedy vrací domů. V následujících letech zažíval duchovní krizi. Občasně také odešel do hor. Nepřestával, ale cvičit bojová umění. To ho pravděpodobně přivedlo spět do reality. Dále cvičil hlavně Jágjů-rjú. Kvůli tomu jezdíval do Sakai, což byla poměrně dlouhá cesta. S tímto studiem pravděpodobně skončil roku 1908, kdy také dostal osvědčení této školy.

V roce 1909 se setkal s vědcem Kumagasu Minatakou, který spojoval znalosti východní i západní civilizace a ovládal dvanáct jazyků.

Roku 1910 vedl Morihei výpravu na Hokkaidó, která měla vybrat nejlepší místo pro osídlení a vybrala se oblast Širataki v severní části ostrova. V roce 1912 pak vedl Morihei výpravu, která měla začít Hokkaidó kolonizovat a celá akce byla podporována státními úřady.

Osadníky však hned po příjezdu chytly zuřivé bouře. Celá expedice byla velmi složitá a nepříjemná a všichni kritizovali neviného Morihei, který expedici vedl. Když došly na místo museli začít úplně od začátku, protože krom donesených brambor a ryb neměli téměř nic jiného. V tu dobu musel Uešiba pracovat dnem i nocí a tak na bojová umění neměl pochopitelně moc času, avšak zvyšovala se jeho fyzická vytrvalost. Situace se zlepšila až roku 1915. Ovšem hned následující rok přišel velký požár, ale i s tím se výprava dokázala vyrovnat. Mezi tím však byl dalek od něj vyloučen ze školy jeho synovec Noriaki Inoue a nakonec ho poslali za Uešibou.

V Uešibově kariéře bojového uměle nastal hlavní zvrat roku 1915, kdy se v osadě Engaru, vzdálené jeden den jízdy na koni od Širataki, usadil jistý Sókaku Takeda, se kterým se Uešiba setkal na doporučení novináře Kótaro Jošidy.

Na Moriheie Sókakuovi techniky velmi zapůsobili. Uešiba zahodil všechny své povinnosti za hlavu a zůstal v Engaru a Inoue tam byl s ním. Uešibova rodina začala mít o Moriheie strah, protože se vůbec neozíval. Uešiba poté podnikl všechny možné kroky k tomu, aby se Sókaku mohl usídli v Širataki i s celou rodinou a tak zde trénují až do roku 1919, kdy se Uešiba kvůli špatnému zdravotnímu stavu jeho otce vrací do Tanabe. Na cestě se zastavil v Ajabe, aby potkal Ónisabara Degučiho o kterém mu již dříve Noriaki říkal. Deguči byl vůdce šintoistické sekty Ómoto-kjó a byl velmi charismatickým mužem. Když Uešiba (ještě před setkáním) vstoupil do Svatyně sekdy, do dračího pavilonu. Když usedl a začal se modlit zjevila se mu otcova tvář. V tu chvíly se vedle něj objevil neznámý muž, který se ho otázal co vidí. Morihei popravdě odpověděl a muž ho informoval, že Joroku umírá. Uešiba byl fascinovaný jeho schopností. Muž byl Ónisabro Deguči. Uešiba v Ajabe ještě nějakou dobu zůstal, aby diskutoval s Degučim o jeho náboženství a aby se učil meditační techniky Činkon-kišin, které lze dodnes v aikido vidět.

Když se Uešiba vrátil, tak přesně podle předpovědi Moriheiův otec již nežil. Moriheie to silně vzalo a dlouho nevycházel z domova. Nakonec se i s matkou vydal zpět do Ajabe. Hned po příhodu se zapojil do všech prací komunity a Degučimu neuniklo Uešibova znalost bojových umění a tak ještě toho roku založil pro Uešibu dojo a napsal v kaligrafii Uešiba Juku což byl název nového dojo. Dojo navštěvovala i Degučiho dcera Naohi, která později po smrti Degučiho vedla sektu. V dojo učil hlavně neozbrojené techniky, ale sám dále studoval použití kopí a meče. Ovšem krom založení dojo se Uešiba stýkal spíše s temnými zážitky. Krátce po sobě mu totiž umřeli oba synové tříletý Takemori i několika měsíční Kuniharu. Rok nato došlo k prvnímu incidentu Ómoto-kjó se státní mocí.

Při této příležitosti byla velká část představitelů Ómoto-kjó pozatýkána. Krátce po incidentu se manželům Uešibům narodil syn Kišomaru. Další rok pak umírá Uešibova matka Juki. Naštěstí se však poté všechno ujasnilo a již v roce 1922 běželo téměř všechno jako dříve.

V tu dobu navštívil Uešiba Juku Takeda Sókaku Sensei. Ten vedl některé tréninky místo Uešiby Senseie a Uešiba podle tradice japonských bojových umění musel Takedovy posluhovat. Takeda zde na lidi nepůsobil moc pozitivně a Deguči jen jak ho viděl, tak řekl, že tento muž páchne krví a násilím. Mezi Sókakuem a Degučim to vřelo a to vůbec neunikalo, ani Uešibovi. V této době také Uešiba dostal od Sókakua dva certifikáty. Tím prvním bylo Kiudži Dairi (dokument reprezentativního instruktora) v Daitó-rjú a druhým bylo Makimono v Šinkage-rjú. To ovšem je dnes opředeno mnoha tajemstvími. V ten samý den také Uešiba od Sókakua koupil jeho meč. Což lze dohledat i v Sókakuových zápisech Emeiroku. Uešiba byl v těžké pozici, kdy musel vlastně poslouchat oba své učitele, kteří však vzájemně nijak zvlášť nekomunikovali a vůbec s nerespektovali.

V roce 1904 začala takzvaná "Mongolská mise". Deguči se totiž rozhodl, že vyrazí na výpravu, aby nalezli Šambalu a založili stát míru. Výprava však byla velmi nebezpečná. Po cestě se výprava musela vypořádávat s krupobitím, málem umřeli hladem. Také skoro došlo k otrávením jídlem, Uešiba prolítl čelním sklem a při jedné příležitosti se museli bránit banditům. V tu dobu došlo k velké přestřelce.

Uešiba později popisoval, že se dokázal uhýbat kulkám jelikož před tím než útočník vystřelil, tak Uešiba vyděl zlaté světlo, které předurčovalo kudy kulka poletí. Uešiba to později popisoval jako základ aiki. Skupina, ale naštěstí unikla bez žádných mrtvých na jejich straně. Jelikož cesta vedla přes Koreu, Mandžusko i Mongolsko byli podmínky různorodé. Aby expedice byla u místních lépe přijímána, tak své náboženství pro okolí pojmenovali Ómoto buddhismus a v Mongolsku tvrdili, že Deguči je inkarnací Dalajlámy. Někteří tvrdí, že Deguči dokázal přivolat déšť. Lidé si všímali i Uešiby, kterého nedokázal porazit žádný z místních bojovníků. Poté však celou skupinu zatkla Čínská milice. Uešiba a ostatní byli vedeni na popravčí pole, kde procházeli mezi popravenými mrtvolami. Všichni byli odsouzeni ke smrti a Uešiba jako jediný byl spoután v řetězech kvůli své pověsti válečníka. Naštěstí nakonec došlo k zásahu japonského konzula a skupina se vrátila zpět do Japonska. Deguči byl neustále pozitivní a tak říkal, že zatím nedošlo k tomu správnému času na tuto akci. Uešibu do však velmi ovlivnilo.

V roce 1925 došlo k události, která nadobro změnila Moriheiovi jeho cestu Budó. Toho roku do Ajabe přijel námořní důstojník, který byl také zkušený praktik kendó. Právě k souboji v kendó Moriheie vyzval. Morihei přijal výzvu, ale čelil ji s prázdnýma rukama. Důstojník vynaložil veškeré úsilí, ale nedokázal Uešibu trefit. Když se pak Uešiby ptaly jak to udělal. Odpověděl, že vždy viděl zlaté světlo, které ukazovalo kudy bude vést útok. Když pak odešel do zahrady omýt si obličej, náhle však strnul a začal se chvět. S tím se začala třást i půda pod jeho nohama a z nebe jej zalilo zlaté světlo. Cítil se znovuzrozený, zmizela z něj všechna malost a neprávnost, tělo i duch byli přetvořeny ve zlato. Naprosto jasně se mu zjevila povaha vesmíru. Později to popsal takto:

"Ztotožnil jsem se s univerzem. Náhle jsem pochopil povahu stvoření: cestou válečníka je zjevovat posvátnou lásku, ducha, který zahrnuje a živý všechny věci. Celý vesmír mi byl příbytkem a slunce, měsíc a důvěrnými přáteli. Slzy vděčnost mi stékaly po tváři."

Po tomto zážitku přejmenoval své umění na Aiki Budó.

Čas postupně běžel a Morihei Uešiba se dále začal vzdalovat technikám Daitó-rjú. Po vrácení se z Mongolské expedice se Morihei vydal do hor, kde dělal dlouhé modlitby Kuki-šintó. Uešiba od expedice trénoval mnohem více a nechával na sebe útočit ostrými meči. V tu dobu doporučil Viceadmirál Asano Sekiyo, který u Uešiby trénoval od roku 1920, tréninky Moriheie Uešiby známému admirálu Isamu Takešitovi. Takešita nakonec odjel do Ajabe a byl technikami Moriheie Uešiby absolutně nadšený. Takešita jako důležitá osobnost Japonska měl mnoho kontaktů a díky tomu bylo jasné , že je možné, že právě on pomůže Uešiba Senseiovi rozšířit jeho umění. Takešita poté umění doporučil dvojnásobnému premiérovi, admirálu Gombei Jamamotovi. Díky tomu později došlo k velké demonstraci pro vybrané osoby. V tomto roce se přidal mezi Uešibovi studenty i další generál a tím byl Kosabura Gedžo. Uešiba obšasně jezdil do Tokia pořádat semináře. Další rok se mezi studenty O-senseie přidal student džuda Kendži Tomiki. Ten později dělal O-senseiovi často ukeho na demonstracích, ale to trochu přeskakuji. Po jednom roce (tedy roku 1927) Takešita požádal Uešibu, zda by si v Tokiu nezaložil dojo a Uešiba i přes předchozí nezdary, které se v rámci Tokia odehrály, tak toto přijal. Uešiba dostal nakonec požehnání k tomuto rozhodnutí od Onisabaro Degučiho a pomocí finanční podpory od Noriakiho otce Zenzo Inoueho se s celou rodinou přestěhoval. Tou rodinou v tu dobu byla Moriheiova manželka Hatsu a šestiletý syn Kišomaru. Tokijský trénink probíhal nejprve v Šiba v Širogane, pak V Mita Cuna-čo, následovala Šiba Kuruma-čo a nakonec následovalo, v roce 1930, Medžiro. Mezitím už byl Uešibovým studentem Hisao Kamada, který se přidaly mezi Aikidóky v roce 1929 a Kanemoto Sunadamori. Kanemoto se ale přidal k aikidokům jen na krátko a to po jedné s demonstrací v Ajabe. Uešibova pověst se stala později, tak velká, že všechna tato dočasná dojo byla moc malá pro všechny Uešibovi studenty a tak se muselo najít lepší řešení. Mezi současné studenty patřili například Minoru Močizuki a Aritoši Murašige, které vyslal na učení aikido sám zakladatel džuda Džigoro Kano, který viděl ukázku Uešiby a řekl, že to co Morihei dělá je to pravé džudo. Dalšími nováčky v té době byly Ikkusai Iwata, který si tehdy říkal Hadžime Iwata a také Kjóši Nakamura, který si vzal za ženu Moriheiovu dceru a vzal si jméno Morihiro Uešiba. Tím bylo myšleno, že on bude následovníkem Uešiby v jeho umění, kterému se občas říkalo Uešiba budó, Aiki budó, Aiki budžucu atd. Nakamura, ale už v té době byl výborným bojovníkem kendó a k cestě meče ho to táhlo i později, kdy aikido i rodinu Uešiba opustil. Po odchodu z rodiny se přejmenoval nazpět.

V roce 1930 se Uešiba setkává s Kawacura Bondžim, zakladatelem organizace Misogi Kai. Ten ho naučil cvičení Činkon Kišin no Ho, které Uešiba později začlenil mezi cvičení aikido. Dalšm s kým se setkal byl Admirál Miura, hrdina Rusko-Japonské války, který nějakou dobu studoval Daitó-rjú u Takedy Sokakua. Miura si myslel, že Uešiba je jen namachrovaný student Sókakua, co se odklonil od dráhy Daitó-rjú a tak Uešibu vyzval. Miura však neměl nejmenší šanci a tak vyzval Uešibu, aby se skusil bránit proti skupině vojáků s dřevěnými kopími. Uešiba to přijal, odmítl chránič a navíc jim řekl, že nemusí útočit po jednom jak měli v plánu, ale že jeho umění umožňuj obranu proti všem zároveň. Uešiba si stoupl do kruhu a poté všechny kdo na něj zaútočili srazil k zemi. Po boji začal Miura u Uešiby studovat. Poté už Uešiba začal hledat vhodné místo pro dojo na plný úvazek. Po shromáždění dostatečných darů a s pomocí bohaté rodiny Ogasawara a rodiny Inoue se Moriheii podařilo koupit pozemek v okrese Ušigome v Šindžuku. V roce 1931, tak Uešiba zakládá sokromé dojo Kobukan a jeho studenty stávají lidé jako je Masahiro Hašimoto, Kaoru Funahaši. Dalším by například Cutomu Jukawa, který měl k Uešibově rodině velmi blízko a to kvůli tomu, že byl manželem Moriheiovi neteře. Ještě v tom roce Kobukan navštívil Sókaku z čehož nebil nikdo moc nadšený. Uešiba mu jako jeho student musel neustále posluhovat, asi jako roku 1922 v Ajabe a žádný z tehdejších žáků Kobukanu na něj nemělo moc dobré vzpomínky. Uešiba s ním také měl později menší svár, kdy se jednalo o peníze, které si Sókaku nárokoval. Oficiální slavnostní zahájení se konalo později v dubnu 1931 poté, co Sókaku opustil Tokio a zúčastnilo se jej mnoho významných osobností včetně několika vysoce postavených důstojníků armády a námořnictva. V tu dobu vznikla skupinová fotografie, která uchovává záznam o přítomných při této příležitosti. Mezi přítomnými VIP hosty byli admirál Isamu Takešita, generál Makoto Miura, viceadmirál Seikiyo Asano, admirál Sankiči Takahaši, doktor Kenzo Futaki, Harunosuke Enomoto a velitel ve výslužbě Kosaburo Gedžo. Někteří z Moriheiových uči-deši a studentů, kteří byli přítomni, byli Noriaki Inoue, Hisao Kamada, Minoru Močizuki a Hadžime Iwata. Po ruce na zahájení byla také Moriheiova manželka Hacu a syn Kišomaru, kterému v té době bylo deset let. Pravidla Kobukanu byla taková, že žák musel zaplatit příspěvky a mít doporučení, alespoň dvou vlivných lidí, ale hlavně musel projít řes pohovor s Uešibou, který mohl zajistit, že ti kteří měli předchozí věci splněné, ale Uešibovi se nezamlouvali, tak je vyhodil a naopak i kdyby předchozí věci neměli, ale O-sensei by cítil, že by byli dobrými studenty, mohl je nechat v Kobukanu cvičit. V dojo byla vystavěna Degučiho kaligrafie, kde bylo napsáno Uešiba Juku. Uešiba zde učil velmi rázně a proto se doju začalo říkat ďábelské dojo. Jedna se vzpomínek Jošio Sugina zněla takto:

"Uešiba Sensei, na rozdíl od současných instruktorů v Aikikai Hombu Dojo, učil techniky rychlým ukázáním pohybu jen jednou. Podrobné vysvětlení neposkytl. I když jsme ho požádali, aby nám znovu ukázal techniku, řekl: "Ne. Další technika!" I když nám ukázal tři nebo čtyři různé techniky, chtěli jsme stejnou techniku ​​vidět mnohokrát. Nakonec jsme se pokusili 'ukrást' jeho techniky."

Postupem času přibývalo mnoho dalších, tehdy ještě, začátečníků. V následujících letech do Kobukanu přišli Rindžiro Širata, Gozó Šioda a Zenzaburo Akazawa. Uešiba v tu dobu jezdíval pořád od Kobukanu do Ósaky. V Ósace fungovalo dojo v prostorech novin Osaka Asaši. Také v roce 1933 vznikla příručka Budo Renšu na které Uešiba pracoval a techniky poté nakreslila Takako Kunigoši. V tu dobu v oblasti Ósaky nastoupili noví žáci jako Kendži Tomita a Bansen Tanaka. Tanaka začínal po Noriakim. Několik let zpět také vedl Uešiba seminář v Iwamě a zde se připojil nový student Šigemi Jonekawa. V roce 1935 dochází k druhému incidentu Ómoto. Vůdci sekty Ómoto-kjó byli zatýkáni, majetek jim byl zkonfiskován a jsou rozpuštěny všechny organizace jako je Budo Senyokai (organizace pro bojová umění v rámci sekty Ómoto-kjó. Předsedou byl Morihei Uešiba, který doporučil jako hlavního instruktora Noriaki Inoueho a také jím pak byl. Pod touto organizací bylo zastřešeno cirka 75 dojo). O-sensei naštěstí utekl před vězením, ale Noriaki to považoval za akt zrady sekty Ómoto a s Uešibou se rozešly v hádce. Kendži Tomiki Sensei se v roce 1936 přestěhoval do Mandžuska a záhy poté začal vyučovat Aiki Budó na univerzitě Kenko a v roce 1938 se k němu připojil Šigenobu Okumura. V tu dobu už naplno cvičili lidé jako jsou Takako Kunigoši, Kenzo Futaki, Maširo Hašimoto, Takuma Hisa i Jošio Sugino. V dalších dvou letech do Kobukanu přišli tři lidé, kteří byli velmi důležití v pozdějším utváření aikido a rozšiřování ho do světa. Prvním byl Kisaburo Osawa, který přišel do Kobukanu v roce 1939. Další příchozím v tom roce byl Minoru Hiraii a jeden, který aš tak významný nebyl byl sumista Tenryu. V tu dobu také oficiálně začala 2. světová válka. Následující rok pak přišel Koiči Tohei. Toho roku také Uešiba začal přijímat systém Kyu a Dan a právě toho roku dal první osmý dan Kendži Tomikimu.

V roce kdy nastoupil do Kubukanu Tohei, tak Uešiba koupil mnoho pozemků v Iwamě a tři roky na to postavil první část svatyně Aiki. V tu dobu bylo hodně aikidoků posláno do války. Mezi tím jezdil Uešiba každý podzim do Mandžuska na univerzitu Kenkoku, kde vyučoval Tomiki Sensei (ještě, ale nepodporoval to, že by aikido mělo být sportem) a na této univerzitě bylo aikido, společně s karate a judem, povinným předmětem. V tu dobu (cca 1943) se umění již říkalo aikido a Uešiba se zcela oddělil od Sókaku Takedy a jeho Daitó-rjú. Také mezi tím přišly nový významní žáci. Těmi byli v roce Kanšu Sunadamori do Kobukanu, Tadaši Abé do Ósaky. Brzy již existovala Aikikai, která začala oficiálně vydávat diplomy danů. Tu založil Kišomaru Uešiba. O-sensei v tu dobu postavil Svatyni aiki i Iwama dojo, stojící hned vedle svatyně a začali sem přicházet nový studenti. Například Tadaši Abé přešel z Ósaky do Iwamy a novým žákem se stal Morihiro Saito. Svatyně aiki byla zasvěcena 42 kami a jednou ročně se zde konal obřad za úmrtí císaře Šówy, který vedli šintoističtí kněží. V té době ještě měly techniky příponu Kadžo a ne Kyo, tedy Ikkadžo, Nikadžo, Sankadžo atd. A až později to bylo Ikkyo, Nikkyo, Sankyo atd. Dříve O-sensei pravidelně jezdil na různé vojenské školy, kde učil. Byla to napříkla Tojoma School, kde učil policisty, námořní škola Nakano, kde učil i s posledním ninjou Fudžita Seikem, na špionážních školách atd. V tu dobu však zůstával hlavně v Iwamě jelikož v Japonsku byli okupační síly GHQ, které zakázali cvičit bojová umění. Iwama však byla odlehlá a až tam to bylo za zájmy okupačních sil. Uešiba v tu dobu pojmenoval Iwama dojo jako Aiki En (Farma aiki).

Následující rok do Kobukan dojo nastoupil Sadateru Arikawa. Respetive do Hombu dojo, jelikož dojo bylo přejmenováno z Kobukan dojo na Aikikai Hombu dojo. V tu dobu jezdíval O-sensei do Tokia, oblasti Kansai, Wakajamy, Ósaky i Iwamy. Od roku 1949 do roku 1954 přibylo asi čtrnáct významných žáků O-senseie. V Hombu dojo to byli:

Masamiči Noro, který studoval zároveň v i v Hombu dojo i v Iwamě, Seigo Jamaguči, Šódži Nišio, Nobujoši Tamura, Jasuo Kobajaši a Jošio Kuroiwa. Do Iwamy přišly Hiroši Isojama, z oblasti Kansai, kterému bylo teprve 12 let. Také přibil Mičio Hikicuši, z Ósaky pak Hirokazu Kobajaši a z Kuwamori dojo Micugi Saotome. V tu dobu přišli také lidé jako jsou: Seidžuro Masuda, Nobujuki Watanabe, Seiseki Abé, Šůdži Marujama a Masando Sasaki. O-sensei už začal jasně vytyčovat jak vypadá jeho umění a ačkoli se neustále vyvíjel, začínalo to mít pevnější řád. Jediný rozdíl byl, že v Iwamě, Ósace a Šingu vyučoval zbraně a jinde moc ne.

V roce 1954 se vrátil do Ósaky Hirokazu Kobajaši a založil zde dojo. To několikrát navštívil i Morihei Uešiba. V tomto roce pořádá také Gozo Šioda svou demonstraci aikido v rámci samostatné organizaci, kterou sám založil. Tato organizace se jmenovala Yošinkan a nebila s Aikikai nijak spojená. Uešiba Šiodu občas navštěvoval i když se se svou organizací odtrhl. Šioda, ale nadále zůstával oddaný Morihei Uešibovi, ale chtěl se osamostatnit od Aikikai a jít vlastní cestou.

Šioda založil své první Jošinkan dojo v roce 1955. V ten samý rok nastoupili do Hombu dojo Asai Katsuaki a Andree Noquet. Uešiba tam však jezdíval je pouze sporadicky. Hlavně si užíval stáří v Iwamě. Uešibovi bylo 72 a spíše se věnoval zahradničení a učení ve svatyni aiki a Iwama dojo. O-sensei vždy říkával, že aikido po válce bylo to pravé aikido. V Iwamě učil způsobem, že to co dělal, dělal vždy, alespoň několik dní. Tedy, když jednou dělal Suwari-wazu, tak se pak mnoho dní dělala Suwari-waza. Uešiba, také rád býval se svým čtyřletým vnukem Moriteruem. Uešiba po válce měl mnohem více času než před ní. Teď už neučil vojáky a necestoval všude možně a tak měl více času na své uči-deši. Teď jezdíval jen občas do Tokia a učil zde v Hombu dojo.

V Iwamě vedl Uešiba ranní tréninky pouze pro uči-deši, ačkoli cvičili zde i lidé co měli od Uešiby vyjímku, tedy konkrétně Morihiro Saito Sensei. Ráno se vždy cvičil Aiki-ken, nebo Aiki-jo. Na tréninky občasně dojížděl i Koiči Tohei Sensei. Ten dojížděl z Točigi na kole. To ale bylo složité. I dnes to trvá autem 50 minut.

O-sensei často vysvětloval techniky taidžucu pomocí kenu neboli meče a i naopak. Téhož roku tedy roku 1955 do Hombu dojo nastoupil Jošimicu Jamada. Stal se Uči-deši a učil se přímo u O-senseie, když tedy v Tokiu přebýval.

O-sensei postupně začal učit v Iwamě katu Iči no Tači.

Další dva roky (1958-1959) na to přišli další, později, důležití studenti a timi byli: Kazuo Čiba, ten vstoupil v roce 1958 do Hombu dojo jako uči-deši. V roce 1959 pak nastoupily do Hombu dojo jako uči-deši Seiiči Sugano, Micunari Kanai a Jutaka Kurita (ten se stal učideči až o rok později, teď byl teprve sotodeši). Dalším kdo se přidal k aikido, byl Šizuo Imaizumi. Již v roce 1953 učil Koiči Tohei na Havaji a rok později začal učit v Evropě Minoru Močizuki. Od padesátých let začal sám Uešiba vysílat své studenty do světa, aby zde učili. I když původně vůbec nechtěl, aby se aikido šířilo mimo Japonsko. Změně názoru O-senseie silně napomohl hlavně Kišomaru Uešiba, který viděl, že to je správná cesta. Roku 1960 Uešiba obdržel od Japonské vlády řád cti s červenou stužkou. Téhož roku se k rodině Aikido přidali Norihaki Ičihaši, Minoru Kurita a Masatomi Ikeda. Uvádím zde i tento příběh i když nevím přesně, kdy se to odehrálo. Gozó Šioda později uvedl tento příběh do své autobiografie, kde bylo napsáno:

"Když mluvíme o podivných věcech, dovolte mi mluvit o mimořádně podivné události. To je také něco, čeho jsem byl skutečně svědkem na vlastní oči. Jednou přijel úředník z muničního oddělení armády spolu s 9 vojáky navštívit Uešiba Dojo. Přišli se podívat na úžasné umění aikido, o kterém slyšeli. Tito lidé byli zbrojní inspektoři. Testovali nové zbraně a posuzovali, zda jsou mířidla přesná nebo ne. Jejich schopnost střelby byla na olympijské úrovni a všiml jsem si, že pokaždé zasáhli cíl.
Uešiba Sensei, který toho dne před těmito lidmi předvedl demonstraci, tvrdil: "Kulky ke mně nedosáhnou." Samozřejmě jsem už dříve slyšel, že když byl v Mongolsku, vyhýbal se kulkám lupičů na koních, ale tohle bylo docela jiné. Pýcha inspektorů byla zraněna a byli docela naštvaní. "Jsi si jistý, že se tě kulky nedotknou?" zeptali se. "Ach ne, nedotknou." "Tak bys to chtěl zkusit?" "Jistě."
Vzali ho za slovo a okamžitě domluvili datum, kdy se měli sejít v armádním střeleckém centru Okubo. Před datem nechali Uešiba Senseie oficiálně napsat, že souhlasil s tím, že se stane živým cílem pro armádní důstojníky, a přiměli ho, aby na dokument umístil svůj otisk prstu. Jako další opatření a ověření odnesli dokument k armádnímu soudu. Proto, i kdyby byl Sensei zastřelen a zabit, nikdo nemohl podat stížnost.
Přišel stanovený den a pro Senseie přijelo vojenské auto, aby ho odvezlo do střeleckého prostoru v Okubo. Pan Jukawa a já jsme ho doprovázeli. Senseiova žena byla přirozeně velmi úzkostlivá a prosila ho, aby změnil názor, ale Sensei stále lehce odpovídal: "To je v pořádku. Nikdy nezasáhnou svůj cíl." Pan Jukawa a já jsme byli také velmi znepokojeni; do té míry, že jsme přemýšleli, jestli by nebylo moudré udělat přípravy na pohřeb. Když jsme dorazili do prostoru střelby, čekalo nás další překvapení. Čekal jsem, že na Senseie bude namířena pouze jedna zbraň, ale zjistili jsme, že na něj bude střílet z pistolí šest mužů. Nejlepší dostřel pro pistole byl 25 metrů a běžně se na tuto vzdálenost umisťuje cíl ve tvaru člověka. Tentokrát tam však místo panenky stál Uešiba Sensei. Šest mužů se pak postavilo a zamířilo na Uešiba Senseie. Zatímco jsem na něj zíral, bezmocně jsem si myslel, že dvacet pět metrů je značná vzdálenost a přemýšlel jsem, co by odtamtud mohl Sensei proboha dělat.
Jedna dvě tři…. Šest revolverů vystřelilo současně a kolem nás se rozvířil oblak prachu. Pak najednou vzduchem letěl jeden ze šesti střelců! Co se stalo? Než jsme na to mohli přijít, Sensei stál za šesti muži a smál se do vousů. Všichni jsme byli zmateni. Opravdu, ale opravdu jsem nemohl pochopit, co se stalo. Nejen já, ale všichni přítomní byli tak ohromeni, že jsme nenacházeli slova, jak vyjádřit náš šok. Šest inspektorů ještě nebylo přesvědčeno a zeptali se, jestli to Sensei může udělat znovu. "Dobře," odpověděl lhostejně.
Opět bylo šest hlavní namířeno na Uešiba Senseie a vystřelili. Tento čas, kdy inspektor na okraji skupiny vyletěl do vzduchu. Přesně stejným způsobem jako předtím stál Uešiba Sensei za šesti inspektory, než jsme zjistili, co se děje. Byl jsem ohromen. Tehdy jsem si slíbil, že se budu pečlivě dívat, abych přesně viděl, co Sensei dělá. Ale i když jsem se velmi snažil, nebyl jsem úplně schopen vidět, jak se pohnul.
Proti Uešibovi Senseiovi stály hlavně šesti revolverů, ze kterých bylo vystřeleno. Až sem jsem si jasně pamatoval, ale další fázi, kdy se Sensei posunul na vzdálenost 25 metrů a hodil jednoho ze šesti střelců, jsem prostě nepochopil. Nenašel jsem žádné jiné vysvětlení než "boží techniky".

Létající zlaté koule
Cestou zpět jsem se zeptal: "Sensei, jak jsi mohl něco takového udělat?" a dostal jsem následující odpověď. Před explozí, jak stisknete spoušť, odletí záblesk jako zlatá koule. Kulka revolveru přichází později, proto je snadné se jí vyhnout.
V tomto případě, i když má šest mužů v úmyslu střílet současně, nikdy nejsou přesně spolu, protože střílí v trochu jiných časech, musím jít k tomu, kdo bude střílet první. "Zlatý záblesk má velkolepý zvuk," řekl Sensei. Podle něj by po hluku začal utíkat. Běhal ve tvaru nindži s ohnutými zády a bral zkrátka pomalé kroky. Skutečná kulka přišla poté, co už skočil vpřed asi o polovinu vzdálenosti. Sensei řekl, že doba mezi zábleskem zlata a kulkou byla poměrně dlouhá, ale pro nás, co jsme se dívali, se vše seběhlo, tak rychle, že jsme netušili, že se snažil dostat tak blízko, aby hodil prvního muže, který vystřelil.
"Bůh řekl, že jsem nezbytný pro tento svět, a rozhodl se mě nechat žít. Mé období očisty neskončilo, takže nemohu zemřít. Až nebudu pro tento svět nezbytný, bohové mě nechají odejít." Sensei řekl, že je tím přesvědčen, ale my jsme samozřejmě nemohli pochopit, co tím myslel. Vím, že vy, čtenáři, budete mít potíže věřit takovým příběhům, ale opravdu se děly tyto podivné věci.

Výzva s mistrem lovcem
K předchozímu se vztahuje ještě jeden příběh. Jeden z mých známých, pan Sadajiro Sato, byl lovec z prefektury Jamanaši. Byl známý jako mistr lovu zbraní. Například myslivci obvykle míří a střílí na bažanty, když klesají k zemi. V tuto chvíli se prý jejich rychlost letu pohybuje kolem 200 kilometrů za hodinu. Pokud je bažant střelen do hlavy, spadne přímo na zem, ale pokud kulka zasáhne tělo, spadne na velkou vzdálenost. V souladu s tím by se lovci snažili mířit na hlavu, kterou není snadné zasáhnout. Jde o to, že pan Sato udeřil do hlavy pokaždé, když vystřelil - byl mistr mistrů.
Jednoho dne jsem panu Satoovi vyprávěl příběh o Uešibovi Senseiovi, který se vyhýbal šesti revolverům. "I kdyby to udělal, jsem si jistý, že se tomu mému nevyhne," řekl pan Sato sebejistě. "Lidská hlava je mnohem větší než hlava ptáků, které jsem zvyklý střílet. Nedovedu si představit, že bych se mohl netrefit." Poté, co to řekl, sestoupil pan Sato z hor, aby vyzval Uešibu Senseie. Doprovázel jsem ho do Uešiba Dojo a řekl Senseiovi, že ho pan Sato chce vyzvat. Sensei návrh přijal.
Pozorně a trochu úzkostlivě jsem sledoval, jak se Sensei posadil do seiza u vzdáleného konce Dojo, zatímco pan Sato se vzdálil a zamířil. A pak, právě když byl na pokraji zmáčknout spouště, Sensei jako uznání sklonil hlavu a řekl: "Počkej! Tvoje kulka mě zasáhne! Tvoje myšlenky jsou nezkreslené a je jasné, že mě chceš zasáhnout. Od začátku jsi chtěl" Věděl jsem, že zasáhneš svůj cíl. Nemohu se vyhnout zbrani takového muže, jsi skutečný mistr!" Pan Sato se šťastně vrátil do svých hor. Byl jsem hluboce ohromen. Pan Sato byl mistr zbraní a Uešiba Sensei to poznal a stáhl se. Byl to důkaz, že mistr dokáže rozpoznat jiného mistra. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl vidět, jak dva vzácní mistři navzájem soupeří."

Dalším rokem tedy roku 1961 jel Uešiba na Havaj. Při této příležitosti Uešiba prohlásil: 

"Přijel jsem na Havaj, abych zde vybudoval stříbrný most. Dosud jsem zůstával v Japonsku a budoval zlatý most k sjednocení Japonska, ale od nynějška toužím zbudovat most spojující rozdílné země světa skrze harmonii a lásku obsazené v aikidó. Myslím, že aiki, potomek bojových umění, může sjednotit lidi celého světa v harmonii, v pravém duchu budó, objímající svět trvalou láskou."

Při jedné z ukázek aikida na Havaji ho sledoval místní studentské aikido. Ten si v duchu řekl: 

"je lehké uhýbat mě, když útočník útočí pořád jen sekem, kdyby byl na místě já"

 pomyslel si "bodl bych na to není mistr jistě připraven." Poté ukázka skončila a Uešiba náhodou procházel kolem onoho mladíka, zastavil se u něj as úsměvem řekl: "Ani tímto způsobem by mě nedostal".

Něco podobného se stalo, také na Havaji, s Royem Suenagou. Tento mladý japonský Američan z Havaje na onu událost, kdy se s O-senseiem procházel po pláži vzpomíná takto:

V jednu chvíli mě napadlo: Vypadá to, že mistr úplně polevil v pozornosti. Určitě bych teď nad ním dokázal vyhrát.

V tom se Moihei zastavil, objevil se k němu a řekl: "Takhle by neměl přemýšlet. Lepší jsou pozitivní myšlenky.

Když Suenaga poklekl k omluvě, Morihei mu vyčinil: "Jedna prostě onluva stačí. Vstávej a už to nedělej."

Když se vrátily do Japonska, tak Uešiba odjel zpět do Iwamy. V tu dobu kdy byl na Havaji, tak se zjistila Celojaponská ukázka aikido, ale protože zde Uešiba nebyl, tak proslov a ukázka za něj měl jeho syn Kišomaru. A také právě kvůli tomu, že Morihei nebyl přítomen, tak se tato ukázka oficiálně mezi Celojaponské ukázky aikida nepočítá.

Roku 1964 dostal od vlády vyznamenání Řád vycházejícího slunce čtvrté třídy. Téhož roku s ním začal trénovat sedmiletý syn Morihira Saita : Hitohiro Saito. Tři roky poté tedy roku 1967 měl Uešiba svůj jediný rozhlasový rozhovor. Téhož roku také Kendži Tomiki založil své Šodokan Dojo, které použil jako testovací prostor pro svou teorii o aikido a soutěžení, s druhým bodem, tedy soutěžením Uešiba nikdy pro aikido nesouhlasil.

V březnu roku 1968 nastoupila u Uešiby vážná zdravotní krize. Po převezení do nemocni mu lékaři diagnostikovali poslední stádium rakoviny jater a Uešiba byl na vlastní žádost převezen do Iwamy. Uešiba cvičil již málo a strávil mnoho času v meditacích. Jednou když se čtyři žáci rozběhli pomoci mu stát z postele, rozzlobilo se to Uešibu natolik, že všichni vyletěli oknem. Pár dní před smrtí Morheie Uešiby, se ztratil ze svého pokoje a po chvíli hledání ho nalezli v dojo, jak sleduje skupinku dětí při cvičení, něco jim ukazuje a neustále opakuje

"Takhle to musíte dělat, takhle."

Když se blížil Uešibův konec, tak řekl svému hostu:

"Sedím na okřídleném koni a dívám se na nádherný svě pod sebou."

Studentům řekl:

"Pojďte a chyťte za ruce tohoto starého dědu a sjednoťme svět. V aikidó jsme všichni přátelé a nikdo není cizí. Každý den trénujte a učiňte svět trochu mírumilovnějším místem."

Koiči Tohei někdy v tu dobu od O-senseie dostal desátý dan.

26. dubna, roku 1969 Morihei Uešiba umírá. Posmrtně dostal jméno Aiki-in Moritake Enyjiyu Daidoši.

1. května 1969 byl jeho pohřeb a byl posmrtně vyznamenán císařem Hirohitem. Uešibovi ostatky byly uchovány v Tanabe a jeho vlasy jsou uchovávány v Iwamě, Tokiu, Ajabe a Kumanó.

Galerie